Jakoby obrázek ženy bez dítěte nebyl kompletní. Pro muže tohle musí být někdy složité k pochopení. Pak to neporozumění, tlak a napětí může ten vztah hodně ovlivnit. Když přijde řešit situaci celý pár, je to vždycky fajn. Když se dokáží domluvit. Chce to velkou odvahu. Když se na sebe i díky terapii lépe naladí, samozřejmě to nahrává i početí. 

Vybavuji si jeden pár, který se přes to téma krásně sblížil. To byla love story, i když problém na straně ženy byl jasný: po operaci prostě otěhotnět nemohla. Museli se smířit s tím, že děti nebudou, ale jejich vztah byla natolik pevný a vykvetl do něčeho hodně speciálního. Vybavuji si také ženu, která přišla do vztahu s tím, že neotěhotní snadno. Dnes žije v manželství s mužem, který má děti z předchozího vztahu. 

Taky jsou lidé, kteří adoptují a pak zkoumají, kdo se to ocitl u nich doma. Je to obrovsky obohacující. Jedni rodiče mají adoptovaného chlapečka s nezměrným temperamentem. Dává jim ale neskutečně najevo tolik lásky a radosti. Scénáře toho, jak to dopadne, i bez početí vlastního dítěte, jsou někdy krásné a neznamená to, že je život bez toho nějak ztracený. Ostatně nerodičovské vztahy nejsou nijak méně hodnotné. 

Jsme hodně zvyklí své životy kontrolovat. Ta potřeba kontroly je přitom omezující, protože pak se začnou lidé soustředit na ten problém, ten roste, energie na jiné věci ubývá. 

Většina lidí už tuší, že se na to ale upínat nemá. Ostatně je to i častá nevyžádaná rada: nech to být, pusť to. A ono to je hodně nesnadné. Spíše se dá říct,že pomáhá smíření se s tím, že to takto je, a nezapomínat na své ostatní věci, na partnera, vztahy, práci. Obrátit pozornost jinam, otevřít se tomu, že to možná v životě bude celé jinak, než jsme si předsevzali. Každému z nás pomůže v té situaci něco jiného. 

Je to takové téma, které se neřeší vůbec třeba do třiceti let. A najednou se řešit začne a ten problém naroste tak, že si s tím lidé neumí poradit. Možná antikoncepce dala lidem možnost volit a plánovat rodičovství, ale také posílila mylnou představu o tom, že jakmile ji vysadíme, otěhotnění přijde. Žijeme v blahobytu a co si zamaneme, většinou můžeme mít, ani nás nenapadá, že by něco tak “obyčejného” vyjít nemuselo. 

Klienti se pak nechávají tématem zničit, řeší to zdravotně a na psychoterapii se dostávají příliš pozdě, až když mají narušenou psychiku, vztahy i tělo. Určitě by bylo záhodno, kdyby ženy a muži, co to téma řeší s lékaři, dostali doporučení, aby si ulevili sdílením pomocí terapie. I proto, aby ta tíha řešení nebyla jen na tom samotném páru. 

A přišel zvláštní pocit, že tedy teď už to jde. A místo nadšení a radosti jsem byla tou představou zbytečně pohlcená, neuvolněná a zároveň se snažila na to nemyslet příliš. 

Nevycházelo to několik měsíců. Já jsem přitom pořád myslela na to “jak je možné, žes to chtěla a teď se cítíš takhle špatně?” Pak přišel pozitivní těhotenský test. Reakce partnera na něj nebyla nijak radostná. Navíc to těhotenství záhy skončilo. To mě taky uvrhlo do zvláštního pocitu, že moje tělo funguje nějak zvláštně, že se s ním něco děje. Chtěla jsem tomu přijít na kloub a začala jsem se zkoumat, objevovat cykličnost ale i možné diagnózy. Objevila jsem, že existuje endometrioza, myslela jsem si, že jí možná mám, partner říkal, že je to hloupost, když nemám příznaky. 

Byli jsme na inseminaci, podporovali jsme ovulaci hormonálně, dost náročný pro nás byl tzv. časovaný styk. Hledala jsem všemožné kroky a zjistila jsem, že pravděpodobně ovuluji jen z jednoho vaječníku a ovuluji jen ob měsíc. Ale ovulaci jsme cítila silně. Pak jsem ještě zapojila i koncept rudého a bílého měsíce, zkoušela vědmy a konstelace. Udělala jsem si výcvik, posouvala jsem se osobně, ale miminko nikde. 

Partner tehdy stále držel nějakou naději, že to vyjde, přál si aby to bylo přirozeně bez řešení. Já jsem se pak obviňovala z toho, že on je v pohodě a já jsem ta obtíž, co to nezvládá s odstupem, klidem a nadějí. Já jsem to pořád řešila a něco jakoby vyžadovala, zkoušela nové postupy. Pak jsem se vydala na operaci do centra pro endometriózu a ukázalo se, že jsem měla neprůchodný vejcovod.

Hned druhý měsíc po operaci mi naskočila ovulace na obou stranách. Já jsem taky dost rychle otěhotněla, ale bylo to zvláštní, byl rok 2018 a mně bylo nějak těžko a nenapojeně na ten stav. Neplynul mi čas a těhotenství skončilo jako zamlklé. Náš vztah už měl na základě toho už výraznou trhlinu, vytvářelo to pocit nekompatibility, bezvýchodnosti. 

Najednou mi došlo, že mi jde opravdu nejvíc o to stát se mámou, víc než o vztah, víc než o porod. Ženskost se mi nějak potvrdila  a naplnila i tím potratem, jakkoli divně to zní. Ale nebyla jsem stále máma. 

Začali jsme se ale od sebe vzdalovat a žádné těhotenství za čtyři další roky už nepřicházelo. Zato přicházeli noví muži, nějaké moje pocity vůči nim, emoční zmatek. Se svým partnerem, s nímž jsme došli hrozně daleko, jsem se nedokázala rozejít, byla jsem na náš vztah pyšná, závislá. Ale v mysli jsem si postupně otevřela variantu, že jednou se mámou prostě stanu a nevím s kým a jak A třeba to bude v novém příběhu. 

Jenže do toho začal můj vztah s novým partnerem, jemuž jsem tehdy dala průchod. Otěhotněla jsem den po tom, co vypukla válka na Ukrajině, a já slavila novou práci. Počali jsme hned po party na oslavu mé nové pozice. Nakonec jsem tedy otěhotněla hned, asi jako by mi těch dvacet opravdu bylo. Můj bývalý partner i jeho rodina to vnímali dobře, vlastně se všem ulevilo, i když na chvíli to pro ně byla devastující informace. Rozvod byl náročný, ale končilo něco hezkého po osmnácti letech. Jak jsem byla těhotná, tak jsem věděla, že to všechno dává smysl. Hodně jsem to prožívala, hodně jsem brečela, loučila se, ale necítila jsem vinu, nostalgii.

A proč jsem se rozhodla to sdílet a tvořit nějakou komunitu žen? Protože vnímám, že to mateřství, které teď prožívám, je něco hodně výjimečného, mám pocit velké harmonie. Ta dlouhá cesta k tomu pak může to mateřství udělat něčím opravdu hodně speciálně prožívaným.