I transfery do porodnic v případě obtíží jsou stále problematické. Chybí vůle toto měnit. Pro mě je tento hon na ženy, co rodí doma, a cílené ukazování negativních případů nepochopitelný. Je ostudou ČR, že to ženám jako legitimní volbu neumožňuje. 

Změnit se musí systémové nastavení i společenské naladění. Tvrdé ukazatele jako nízká úmrtnost žen i dětí ukazují, že je Česko na špičce. Když se ale na porod podíváme z psychosociálního pohledu, je to méně slavné. My to totiž ani neměříme, neptáme se žen. Začínají se objevovat studie o ženách, co rodí doma, nebo Národní ústav duševního zdraví zkoumá stav ženské psychiky po porodu. A výsledky jsou nevalné: až 20 % žen má po porodu psychické potíže, nevědí navíc, s kým je řešit a stydí se za ně. Psychologická složka porodu by nás přitom měla zajímat zrovna tak jako fyzická. 

Problém v Česku je i šestinedělí. Ženy po rutinně provedených zákrocích mívají, musí se hojit fyzicky. Určitě by v tomto pomohly alespoň tři domácí návštěvy porodní asistentky. V Evropě jsou různé praktiky, ale běžný je nárok na různý počet návštěv v rámci pojištění.

PA může pomoci v domácnosti, zkontrolovat jizvu, hráz. 

Za předchozího ministra zdravotnictví byla taková centra i ve strategii. Měla to být zařízení při porodnicích, kdy je žena pouze přesunuta přes chodbu do porodnice v případě potíží. Realizace je ale těžká - vyžaduje investice i změnu myšlení a oddělené provozy obou zařízení. Nefunguje totiž mísení personálu. U porodních center je třeba jiný koncept: soustředění na jednu ženu, klid a méně invazivní přístup. 

Máme v ČR také zatím málo porodních asistentek mimo porodnice. Mají u nás špatné podmínky. To by se muselo změnit zároveň s tím.

Jsou to třeba ženy po císaři, co si přejí porodit vaginálně. Nebo ženy, co se chystají na sekci, ale chtějí prožít alespoň pár kontrakcí, které jsou, jak ukazují výzkumy, pro zdraví miminka i ženy docela zásadní. Jezdí k nám také za bondingem u císařského řezu, kde je partner celou dobu zákroku u ženy a miminko jde k mamince na hrudník hned po vyjmutí z dělohy. Celá rodina je pak spolu i na pooperačním pokoji jsou společně všichni tři. Ten pokoj je k tomu vybavený. Jsou to vlastně organizační věci, které se dají poměrně snadno zajistit.

A viděl jsem různé věci. Třeba v roce 1999 ve Východním Timoru byla obří úmrtnost matek. Dnes již klesla o 80 %. Viděl jsem tehdy z první ruky, jak může porod dopadnout.

Spolupráce s porodními asistentkami na misích byla klíčová. PA je vzdělaná žena, která má mít právo samostatně vykonávat svou činnost. Mám k nim velký respekt. Ty v českých porodnicích ale pracují jinak, než ve světě. Vlastně spíše jako asistentky lékaře. Francouzština či angličtina pro ně mají uctivější termíny: sage femme, čili moudrá žena, nebo midwife. Pracují především pro ženy, ne pro lékaře. 

Stává se, že mi ženy dokonce říkají “Vy jste mě rodil”. Před deseti lety by mi to ještě přišlo normální, ale dnes už rozhodně ne. Rodí zásadně žena s podporou okolí.

V Číně politika jednoho dítěte vedla k tomu, že rovnou prováděli císařské řezy skoro všem, protože měly ženy jen jednu “šanci na dítě”. Zvláště bohaté provincie na východním pobřeží vykazovaly 80-90 %. Demograficky klesaly, chybí jim teď dívky, protože prováděli selekci pohlaví. Dnes se snaží podporovat rodiny, aby měly více dětí, ale ženy již nechtějí: bojí se jizev na děloze a zvyky si na normu jednoho dítěte.

Často se argumentuje tím, že se v populaci vyskytují trendy, které přirozený porod komplikují. Je to samozřejmě obezita na vzestupu nebo zvyšující se věk prvorodiček, který je téměř 31 let. Z biologického hlediska je přitom doporučené mít dítě mezi 20. a 25. rokem života. Pokud první těhotenství a porod proběhne v tomto věku, v dalších těhotenstvích má méně rizik. Naopak první porod císařským řezem znamená rostoucí riziko pro další těhotenství a porody. I přes tyto komplikace, se u nás vyvíjí porodnictví správným směrem, i když to jde pomalu. 

Našla jsem si proto praxi ze zahraničí a zjistila jsem, že má žena na výběr mezi kyretou (s možností místní anestezie), tabletkou či přirozenou cestou v podobě vyčkávání. Proto jsem se rozhodla zvolit si svou cestu a vyčkat na reakci těla.

Paní doktorka mi na mou volbu řekla jen, že je to moje věc a dál mě nepodpořila. Jen mi dala algifen, kdyby to prý hodně bolelo. Na přirozený potrat jsme pak čekali dost dlouho. Udělali jsme si ale mezitím rituál, pustili miminku po vodě lodičku, napsali mu a rozloučili se.

Z fyzického hlediska byl ten porod náročný a bolestivý, šlo asi o deset hodin kontrakcí. Miminko jsme pak sami pohřbili. Pro mě to byla ukázka toho, že to tělo normálně zafunguje. Všichni mě přitom od přirozeného potratu odrazovali, hrozili mi záněty apod.

Četla jsem si taky hodně knih o přirozeném porodu a mateřství a bylo mi stále jasnější, že chci rodit doma. Partner mě v tom podporoval i díky tomu, že kolem nás byly relativně blízké rodiny, kde domácí porod proběhl. Náš kamarád o tom zážitku moc hezky mluvil. Před porodem jsme absolvovali různé kurzy, půjčili jsme si porodní bazének, k porodu připravili podložky a prostěradla. Moje PA svoje nástroje a pomůcky měly, takže jsme nic speciálního nepořizovali.

Žádné kontraindikace k domácímu porodu jsme neměli. U screeningu v druhém trimestru se sice objevila nízko uložená placenta, ale ultrazvuk ve 36. týdnu ukázal, že je to v pořádku.

Kontrakce se rozjely večer, dala jsem si vanu, intenzita postupně rostla. Napsala jsem PA, že se možná něco děje. Pak partner měřil kontrakce a psal jim už on. V jednu chvíli jsme je zavolali. Přijela nejdřív jedna, po dalších třech hodinách další. Za nějaký čas mi nabídly i vaginální vyšetření a já jsme s ním souhlasila. Ale nechtěla jsem se nechat znervóznit nějakým nízkým číslem tak jsem jim řekla, ať mi žádné centimetry neříkají. Otevřená jsem ale podle nich byla už dost, to jsem poznala. I přesto to trvalo ještě dlouho. Možná i proto, že jsem jakoby kus odpovědnosti přenechala jim.

A jak jsem pracovala s bolestí? Měla jsem za sebou kurz hypnoporodu, kde i můj muž dostal informace, jak mi může ulevit, jaká je jeho role. Pomohlo mi i polohování, pomáhala mi PA, byla jsem do nich různě zaklesnutá. Narodil se nám zdravý chlapeček a já jsem začala hodně krvácet. Věděla jsem, že ta možnost kvůli nížeji uložené placentě existuje a že je zde i varianta odjezdu do porodnice, k Apolináři to máme ostatně hodně blízko. Dostala jsem od PA oxytocin do svalu, pak do žíly, ale nic nepomohlo. Krvácení ustalo až po podání kanyly s dalším preparátem.

Po porodu jsem byla sice hodně vysílená, ale díky domácím podmínkám jsme mohli být pořád spolu. V porodnici by nás skoro určitě oddělili. První dny byly hodně těžké: já jsem nedokázala vůbec vstát a náš chlapeček hodně plakal a chrčel, jak se nalokal plodové vody. První proplakanou noc hned přijela jedna PA zpět za námi, byla to velká psychická podpora. Pak jezdily denně ještě pár dnů.