Také sem patří zadržování v porodnici: “nepustíme vás domu, dokud váha miminka nebude xy", nebo “nechcete přeci ohrozit život miminka tím, že odejdete dřív” apod. Často je to manipulace a zastrašování ve jménu zavedených postupů, které ale nemají nic společného s mezinárodními standardy a doporučeními WHO. Problém je, že postupy v porodnicích jsou normovány na rizikové porody. Co se týče standardů v zahraničí nebo WHO, slyšela jsem argument,  že tyto metodiky míří na zaostalejší státy a českého “úspěšného” porodnictví se tudíž netýkají. Skandinávské země (třeba Island) mají ještě nižší novorozeneckou úmrtnost než ČR, ale k tomu ještě provozují porodní domy, staví se otevřeně k domácím porodům, mají méně sekcí a respektují přání ženy. Není to tedy buď a nebo. 

Další častá praxe je nucení do polohy na zádech při druhé době porodní. Nedávno proběhla v televizi reportáž o porodech a úředník z Jihomoravského kraje zde zmiňoval, že ženy musejí rodit dle vyhlášky na porodním lůžku. Nic takového ve vyhlášce samozřejmě není, ale i podobné dezinformace mezi lidmi kolují.

Reprodukční práva byla za socialismu takový statek veřejný, dokonce i sňatková politika fungovala úplně jinak. Stále je to krátká doba té společenské změny. 

Stále převažuje takový paternalistický přístup: my víme lépe, co je pro vás dobré. To je zásadní proměnná kromě té socialistické minulosti. Velkým důvodem pro existenci násilí je i to, že během komunismu vymizela původní autonomní role porodní asistentky, která asistovala u porodu ženě, nikoli lékaři. S tím souvisí i absence kontinuální péče jeden na jednoho. Nejdůležitější pro změnu je transformace myšlení, která se postupně propíše do praxe. Informovaný souhlas je třeba perfektně právně upravený už od roku 2012, počítá s partnerským přístupem, ale v praxi vidíme, že to takto nefunguje. 

Generační obměnu sice nejde uspíšit, ale pomáhají jasně předem formulovaná porodní přání, už na poradnách před porodem, ideálně v porodnici, kde bude žena rodit. Zároveň je potřeba asertivní komunikace - tu může obstarat informovaný doprovod jako třeba dula, porodní asistentka nebo partner. I s doprovodem ale někdy komunikace eskaluje.

Zdravotníci obecně nemají v oblasti komunikace s pacienty a při porodu žádná školení, byť je to mnohdy to nejdůležitější. Někteří zdravotníci dokonce ani neuznávají termín porodnické násilí, které jim mylně asociuje pouze fyzickou agresi. 

Existuje i nástroj žaloby na ochranu osobnosti. Některé spory, které jí začaly, došly až na ústavní soud. Žádné ale zatím nebyly pro ženu úspěšné. Pokud totiž znalecké posudky řeknou, že takto byl postup ze strany zdravotníků opravdu potřeba, soud ženinu žalobu nepodpoří. A posudky se řídí vnitřními metodikami oboru a daného pracoviště, nikoli mezinárodními standardy péče. Také je možné žádat odškodnění. To se dějem například u té nejotřesnější formy násilí na ženách v oblasti reprodukce, což jsou v Česku nucené sterilizace. Polovina žen, které žádají o odškodnění, byly sterilizovány (většinou po sekci v celkové narkóze) až po roce 1989!

Ptala jsem se, co se děje, byla jsem 40 + 6, a ona mi provedla nevyžádaného Hamiltona. Naprosto bez ptaní. Další den se začaly ozývat poslíčky, pak už to bolelo hodně, tak jsme vyjeli z domova do porodnice. Měli jsme před sebou hodinu cesty. Přijeli jsme ve dvě ráno, řekli, že se něco málo děje, ale řekli, že si mě tam nechají. Musela jsem se rozloučit s přítelem.

Ráno jsem se dozvěděla, že jsem otevřená na tři prsty. Na sále mi nabídli klystýr, to jsem přijala. Tím se kontrakce zintenzivněly. Pak přišla PA a řekla “píchneme vodičku, no vám nepraskne sama, to já poznám”. V tu chvíli jsem pochopila, že toto jsem nechtěla, ale po probdělé noci jsem nerada souhlasila. Praskla mi tedy vodu a sdělila mi, že ji mám zelenou a zda prý jsem měla hodně stresu. Inu, za poslední den, po nevyžádaném Hamiltonu a po první době porodní v osamění na pokoji, jsem ho celkem měla.

Potom jsem už chtěla i nějaké léky na bolest. Řekli mi, že na epidurál už je pozdě a nabídli mi lokální anestezii. Ta ale vůbec nefungovala. Paní doktorka pak už mluvila jen na sestru, že prý za chvíli už budeme rodit a ať připraví oxytocin. Ten jsem teda ale opravdu nechtěla a ohradila jsem se. Sestra pak říkala: “Tohle miluju, tyhle matky, co mají načteno z internetu.”

 Když hlavička korunovala, zjistila doktorka, že tam je u hlavičky i dceřina ručička. Ve chvíli, kdy ji tam uviděla, její jistota evidentně odešla. Vzala tedy nůžky a nastřihla mě i přesto, že mi předtím slibovala, že nastřihávat nebude.

Při tlačení jsem křičela a říkali mi, ať nekřičím, že tu prý nejsem sama. Pak si vybavuji, jak doktorka tahá dceru ven za její dlouhé vlásky. Když jsem jí s tím zpětně konfrontovala, řekla mi, že snad lepší než kleště.

Po několika hodinách mi přišla na pokoj neonatoložka říct, co se děje s Toničkou. Řekla, že si jí nechali na neonatologii a že všechno ví moje teta. Té jsem tedy zavolala a zjistila, že se dcera nalokala vody a je proto na kyslíku. Ale že by mi ji měli do hodiny donést. 

Pak jsem kolem osmé večer po několika hodinách bez dcery ze zoufalství oblékla župan a začala dceru hledat. Zaťukala jsem na porodní asistentku s tím, že chci poradit, kde najdu dceru. Ta mě totálně sepsula, že ona to nemůže vědět a že mám přece zvonit na sestřičky. Byla fakt zlá, i když tam jen seděla s telefonem a kávičkou. Na chodbě jsem už pak brečela a dál hledala dítě. Pak vylezla nějaká uklízečka nebo sanitářka. 

Viděla, že jsem už v háji a hned mě dovedla k neonatologii. Tam byla sestra, která pochopila, co se stalo. Postavila mi k inkubátoru židli, koukala jsem se na svoji dceru. Být u ní byla úleva. Chápala jsem, že kyslík potřebuje, ale přišlo mi absurdní, že mě informují přes tetu, která byla toho času v Bruselu a mě nechají totálně bez informací jen čekat  Pak řekli zase, že jí za hodinu přivezou na přiložení, ale trvalo to minimálně další 2,5 hodiny. Celé to bylo zbytečné natahování. 

Chtěla jsem pak odejít po dvou dnech na reverz, abych mohla být s partnerem. Doktorka to ale podmiňovala potvrzením o přijetí do péče pediatra. Moje smluvená pediatrička ale nebyla na pracovišti a její záskok mě odmítnul potvrzení vydat. Pak mě přijmul do péče jeden pražský pan doktor potom, co jsem jeho sestřičce plakala do telefonu, že chci domů. Pak jsem v porodnici oznámila, že mám pediatra a odcházím. Tamní doktorka to sdělila mé tetě a mámě, které mě po sms začaly bombardovat, že ohrožuji dceru atd. Dělali, že ten den navíc znamená ohrožení dcery a zkoušeli k tomu přesvědčit i mého partnera. Dodnes se fakt směju jejich popisu, jak jsou baby-friendly porodnice zastávající přirozený porod. 

Druhý porod byl už s profi doprovodem, skoro celý se odehrával doma a do porodnice jsme jeli až na tlačení. Sáhla jsem si na hlavičku, všechno proběhlo úplně krásně v klidu a hezky. Sama jsem se polohovala, nikdo mě do ničeho nenutil.