Jsem zatím rád, že mi nedali lidi výpovědi, protože to od nich vyžaduje změny a vystoupení z komfortní zóny: přestaly se dělat rutinní zákroky, nástřihy, nezavádí se kanyly “mezi dveřmi”. 

Mám špičkovou primářku Peru Hejtmánkovou, která mě podporuje. Žena šéfová je skvělá volba a máme dobrý tandem. Je to právě ona, která změnám dala průchod. Z kolegů mě inspiruje třeba prof. Zikán z Bulovky nebo senátor Ondřej Šimetka. Jinak se dívám hodně do Anglie a do Skandinávie, zejména z hlediska kontinuální péče.

Nyní si říkáme: vraťme ženám jejich sílu, nedívejme se na ně jako na patologické, je 5 % žen, u nichž se intervenovat musí. Ale nemusíme tento přístup aplikovat na zbylých 95 % zdravých rodiček a nízkým rizikem. Je důležité ženám dát možnost, aby se rozhodly, jak si to přejí. Je jasné, že při abrupci placenty, kdy žena masivně krvácí, se bude rozhodovat ve prospěch svého zdraví a přežití všech. 

Změnili jsme přístup k rodičkám. Nese to viditelné změny. Už na příjmu jsou patrné: nezavádíme kanyly zbytečně (dostanou ji jen ženy po sekcích, s historií výrazné krevní ztráty a dalších potížích), veškerá dokumentace se řeší předem a ne až na příjmu, jsme otevřeni porodním plánům, trochu jsme jsme upravili síto na nízkorizikové rodičky, abychom měli víc jasno. Také jsme dostali porodní gauč, ten umožňuje střídat polohy, za to jsem moc vděčný. Už dříve se na sálech vyskytovaly míče a stoličky, ale spíše jsme ženy tak nějak nasměrovali na porodnickou kozu, co kdyby náhodou. Je ale více a více žen, které chtějí rodit jinak.

Musíme si ženu vyšetřit na vstupu a zhodnotit čípek, branku. Neděláme třeba ani rutinně protržení vaku blan. Dříve se voda píchala třeba na pěti centimetrech a vlastně se ani nevědělo proč. Máme také komunitní porodní asistentku, která řeší aromaterapii a bylinky a napářka jsou mnohem samozřejmější součástí porodního procesu u nás. 

V návaznosti na změnu u porodu musí být i následná péče o novorozence, tj. mění se přístup k odnášení dětí, koupání, měření atd. Nechváváme novorozence na břiše, podporujeme plný bonding (když je dost dlouhý pupečník), dotepáváme pupečník, řešíme milking, chceme resuscitovat mezi nohama maminky na speciálním přístroji přímo na pupečníku. V tomto je můj vzor Hynek Canibal z Havířova, s nímž konzultuji velice často. 

Máme i některé anglicky mluvící klientky, ty většinou mají vlastní porodní asistentku. Jdeme po malých krůčcích, musíme hledat lidi, kteří jsou ochotni ptát se rodících, jak to chtějí, nehledat patologie, kde nejsou. Ta vůle a poptávka žen samotných je opravdu klíčem ke změně.

Ta česká pracoviště se dost různí, nemají jednotné postupy, ale podnikají kroky tím směrem, mění se přístup, často si změní název. Já jsem pracovala ve Vrchlabí v roce 2010-2013, kdy ta porodnice fungovala jako CPA, taky v Rakovníku. V názvu to tato místa sice nikdy neměla, i když tam chodí porodní asistentky pečovat o své klientky, ale fungovala jako CPA.

Nejdůležitější je hledat tu linii, kdy už končí kompetence porodní asistentky. V Holandsku na to existuje seznam indikací, který definuje, co přesně se v které situaci musí dít. A všechna CPA jej jednotně využívají. To holandské bylo malé, byly tam barevné pokojíčky, na druhé straně bylo zázemí pro porodní asistentky, kdy se domlouvaly, kdo kdy jede za ženami a řešily probíhají porody.

Myslím, že první opravdové CPA vznikne v Brně nebo v Ostravě, kde opravdu přenastavují systém péče, ale hodně mění i to prostředí. Můj tip, že první opravdové CPA vznikne tam. Co se týče Prahy, blízko tomu je Bulovka, ti byli průkopníky, Apolinář se teď snaží i přes častější patologie a závažné stavy.