Mysleli jsme si, že odkládání těhotenství souvisí především s kariérou, ale ukazuje se, že jde spíše o problém vztahový, čili o neúspěšné hledání partnera. Možnost jak tomuto častému problému předcházet je nechat si včas zmrazit vajíčka. Z těch žen, co si takto vajíčka zmrazí, je pak využije cirka 20 %.

U žen nad 35 let je možná lepší jít rovnou na kliniku asistované reprodukce. U této vyšší věkové kategorie zkracujeme tu přirozenou dobu snažení na jeden rok. Na klinice se stanoví diagnóza páru, často jde o kombinaci ženských a mužských faktorů. U žen jde o hormonální potíže, neprůchodnost vejcovodů, anovulaci či věk a s ním spojený problém nekvalitních vajíček či jejich nízkého počtu. U mužů pak špatná pohyblivost, množství či morfologie spermií. Někdy do hry vstupuje i mnoho neznámých.

Na výběr je celá škála procedur: prostá časovaná soulož při podpořené ovulaci, nebo intrauterinní inseminace, kdy se vezme sperma, zkoncentruje se a zkrátí se cesta spermií k vajíčku zavedením do dělohy v den ovulace. Není moc úspěšná, jen cca 10-12 %. Následuje IVF, metoda stará již přes 50 let.

Po hormonální kúře odebereme v krátké narkóze vajíčka ženy. Ta jsou pak oplozena vybranými spermiemi, jež se vpraví injekčně přímo do vajíčka. Když následně dojde k oplození (nestane se tak u všech vajíček!), vzniknou embrya a to nejživotaschopnější se pak vloží do dělohy (embryotransfer - ET). Část embryotransferů se provádí i s rozmraženými embryi (tzv. kryoembryotransfer - KET). Dnes se zavádí většinou jedno embryo.

Na klinice samozřejmě řešíme i metody s darovanými pohlavními buňkami či náhradní mateřství. To je dost diskutované téma, ale pro nás spíše okrajové stran počtu případů. Je však důležité náhradní mateřství rozumně právně ošetřit, rozhodně ne zakazovat - j to metoda velice úspěšná. Existuje i možnost transplantace dělohy, ale je to metoda náročná a neefektivní. 

Co se týče zdraví dětí, může být ovlivněno vyšším věkem rodičů, kteří IVF podstupují. Ale žádné studie zdravotní rizika u dětí z asistované reprodukce zatím nepotvrdily. “Děláme” stejné děti jako ty z přirozeného početí. Už máme data i o školních dětech, sledujeme behaviorální faktory a žádné rozdíly a rizika prokázány nebyly. V tomto je k dispozici opravdu hodně dat. Víme třeba, že děti z rozmražených embryí mají vyšší porodní váhu. 

Myslím, že bychom měli jít směrem diskuze a regulací, spíše než zákazů a příkazů. Ve Velké Británii je třeba regulační úřad, který klientům vysvětluje, jaké metody jsou skutečně přínosné a které jsou spíše byznys. Mají na to tkový semafor. V Holandsku je restriktivnější přístup, kdy se nesmí připlácet za žádné služby navíc a z pojištění se hradí jen úplně základní IVF. A tak 30 % Holanďanů jezdí do Belgie, kde je povoleno všechno. To pak nedává úplně smysl.

Vzdělávejme nejen o antikoncepci

Myslím, že je na čase trochu otočit diskurz ohledně početí. I ve školách a rodinách. Desetiletí se bavíme hlavně o tom, jak neotěhotnět v příliš mladém věku a stálo by za to se taky bavit o tom, že je dobré otěhotnět do určitého věku.

V první klinice jsme se jako číslo cítila a ještě jako číslo “s tou diagnozou navíc”. Ve druhé klinice ke mě přistupovali mnohem zevrubněji, nebrali mě jen jako ženu s endometriózou.

A jak IVF probíhá? U každé ženy je to jiné, ale většinou jako první nastává stimulace vaječníků a odebrání oocytů. V rámci stimulace existují tzv. krátké a dlouhé protokoly, buď si pícháte injekce 10 dnů nebo až měsíc, vše samozřejmě závisí na Vaší situaci a rozpisu od lékaře. U druhého IVF jsem měla i genetiku, která se běžně dělá až od třetího pokusu. 

Po několika dnech od odběru oocytů a oplodnění spermií (většinou vpichem přímo do vajíčka, tzv. ICSI) následuje transfer nejvitálnějšího embrya do těla ženy. Nebo se embrya zamrazí a následuje takzvaný KET, kdy se později rozmrazí a přenesou do těla ženy.

Všechny pokusy při prvním IVF byly neúspěšné, dokonce se nepodařilo rozmrazit jedno z embryí. Při druhém IVF bylo vše příjemnější. Cítila jsem na sobě po transferu příznaky těhotenství, pak jsem ale na táboře, kde jsme se starala o dvanáct dětí, dost onemocněla, odešel mi hlas, brala jsem různé léky. Za tři dny jsem sice byla zdravá, ale najednou jsem přesně věděla, že už těhotná nejsem. 

Když jsem přijela po potratu z tábora domů, musela jsem se na pár dnů izolovat a šla jsem i na plánovanou psychoterapii, která mi moc pomohla. 

Moje psychoterapeutka mi říkala, že mám naprosto odpojené tělo od hlavy. Trochu se bojím, co se stane, když to propojím. Mám taky štěstí ne perfektní doktorku, ptá se mě, jak se cítím. Bavily jsme se i o tom, co dál chci. Teď si chci hlavně dát do pořádku střeva a metabolismus, trochu zhubnout a odpočinout si.