Duchovní, poetické a spirituální vidění bylo dlouho utlačené a spiritualita a rituály nám tento režim vědomí pomáhá kultivovat a otevírat. Rozvíjí se ovšem i tzv. “narcistická spiritualita”, která není napojená na komunitu ani na jiné lidi, řeším se jen já a moje vlastní prožitky. 

Rituály dnes mají volnější formu. Neuvrhují lidi do tolika konkrétních povinností, ale ukazují možnosti, otevírají témata. Jsme vlastně takoví heretici, všichni si stavíme svoje vlastní “švédské stoly” té spirituality a rituálů. Ale to je velký posun. Třeba ženy dnes obecně vědí, že cyklus má nějaké čtyři fáze. Já toto v mládí znát, jistě by mi to pomohlo.

Když tyto momenty v životě chybějí, člověk může ustrnout v duchovním zrání a zůstat v takové dětské narcistní fázi. Pak se chce jen bavit a užívat si, uvízne na povrchu. To se pak propisuje do vztahů, do výchovy dětí. 

Ten rituál jsme prošly ještě s kamarádkou, antropoložkou. Dcera si potom byla schopna nacítit tu vážnost, zodpovědnost, posvátnost té ženské role. A neuvízla v mužském světě a nastavení, což se stává ženám intelektuálních matek. Povídaly jsme si při rituálu o sexualitě, zrání. Zároveň je to o respektu vůči ní jako ženě, kdy už s ní já jako matka nebudu jednat jako s dítětem. A když budu, musí mě upozornit. Někdy si tento rituál procházejí i starší ženy, které tím dosycují, že jim něco chybí. V naší generaci se totiž s menstruací pojil stud, bylo to něco, o čem se nemluvilo. Společnost v tomto zaspala.

Někdy narážíme i na týrání v rámci rituálů: obřízka, svazování chodidel v Číně, dlouhá izolace žen na několik let. Někdy i do klecí, kde ženy visí roky a nemají přístup ke světlu ani pořádně vzduchu. Dojde k zastavení vývoje, ochromí se tělo. Tyto postupy pramení ze strachu ze ženské moci, která je tajemná. A muži ji někdy závidí. Od Freuda známe ženskou závist penisu, u mužů je zase popsána závist menstruační krve jakožto symbolu očisty. Chlapci mají výkonnostnější rituály: musejí něco vědět, dokázat (ulovit), vydržet fyzickou zkoušku (mučení), vision questy.

Že mnohdy dospívajícím lidem v tom vakuu chybí možnost se ukotvit, být v tom podpořeni. I kultivování spirituality a přirozený vztah ke své tělesnosti vedou ke snazšímu přijetí své ženskosti (nebo mužství).

Propojení se smrtí, tma, izolace, půst, někdy se nesmí dotknout země - to je často prvek rituálů přechodu pro ženy. Někdy narážíme i na týrání v rámci rituálů: obřízka, svazování chodidel v Číně, dlouhá izolace žen na několik let. Někdy i do klecí, kde visely a neměly přístup vzduchu. Neměly světlo, nevyvíjela se jim páteř. 

Fascinace ale po tom, co jsem začala menstruovat rychle zmizela a řešila jsem víc kluky. Nějakou posvátnost menstruace jsem začala vnímat až mnohem později. Po několika letech cyklu jsem měla celkem silné bolesti. Jednou byly fakt velké a pamatuji si, jak na rodiče křičím, že potřebuji něco na bolest. Občas mě menstruace vyřazovala i z provozu. I jsem zvracela. 

Když jsem si pak časem zase začala zjišťovat o menstruaci a cyklu víc a přijala jsem, že to období musím pojmout víc v klidu, pomohlo to. Rodiče praktikují oba čínskou medicínu a to taky pomohlo. Dnes mám bolesti  jen výjimečně a už ne takové.

Mě máma tehdy pozvala s kamarádkou na ženský kruh. Ženy tam sdílely různé problémy z manželství, pak tančily. Nám bylo fakt trapně, ale zatančily jsme si nakonec taky. Já teď kruhy vedu sama, takže to nějakou stopu to na mě asi zanechalo (smích).

Jedna dívka mě nedávno i poprosila, abych jí takový dívčí kruh k menarché uspořádala. A to je důležitý bod za mě: že to vlastně nemusí být ta máma. Protože mámy jsou v tu chvíli trochu trapné a dcera se v ten okamžik potřebuje oddělit. Takže někomu může vyhovovat, když máma není ta hlavní organizátorka, může to být třeba teta, starší kamarádka, holky už tou dobou koukají po dalších vzorech.

Dá se mluvit o tom, jak se tělo mění během měsíce, jak se mění v průběhu času. Jaký má žena k sobě vztah, jak své tělo a jeho projevy přijímá. Pro mě je dnes menstruace posvátná, životodárná, je to ukázka nějaké naší divokosti, očisty. I když jsou některá témata pro dívku nečekaná nebo nepříjemné, je to dobré ukotvení a udání směru.

Přínosné je, když se na takovém rituálu mísí víc generací. Překvapivé je, že příběhy těla jsou často tabu, pojí se s nimi dodnes spousta studu, to asi vychází z výchovy předchozích generací, kdy ta témata nebyla určená k hovoru. Dnes o menstruaci mluvíme otevřeně, a to i s dětmi.

Takže si myslím, že na tohle není třeba spěchat, pokud má dívka v pořádku cyklus. Je spíš potřeba dát dívkám víc informací - o jejich těle, čípku, cervikálním sekretu. Tohle sebepoznání je důležitější než roztažení nohou u gynekologa. Tam navíc na řešení těchto témat nebývá čas. Jsou ale pracoviště, kde pracují i porodní asistentky, lékaři nebo fyzioterapeuti a tam si myslím, že na tu dívku bude víc času a péče bude komplexnější a jemnější. Ideální samozřejmě je, když mají dívky svou porodní asistentku, která je zná od začátku jejich reprodukčního věku.