Ztráta miminka

Ztráta miminka

Ztráta miminka

Perinatální ztráta je úmrtí dítěte v období okolo porodu – během těhotenství, při porodu nebo krátce po něm. V ČR se týká asi 500 dětí ročně. Je to tragedie, která zasáhne celou rodinu - přináší pocity truchlení, žalu, nespravedlnosti i vzteku. Ztráta tak ovlivňuje i sebevnímání a může narušit i chod rodiny - partneři často truchlí rozdílně. I ztráta na počátku těhotenství bývá spojená s podobnými pocity, s frustrací a zkamáním. Samovolné potraty jsou navíc mnohem častější, končí jimi minimálně pětina raných těhotenství. Je na mluvení o smrti dítěte a potratech společnost připravená? A co teprve naše zdravotnictví?

Lucie Lebdušková

Rozhovor na téma Ztráta miminka
Klinická psycholožka a terapeutka, autorka projektu Čekala jsem miminko, ale...

Klára Svobodová

Rozhovor na téma Ztráta miminka
Blogerka, autorka knihy Těhotnej Buddha, žena, která prožila perinatální ztrátu

Ztráta miminka - názor odborníka:

Lucie Lebdušková

Lucie Lebdušková, která se ženami, co o miminko přišly, hovoří o jejich zkušenosti, uvádí jako častou příčinu jejich traumatu nedostatečnou komunikaci personálu. A takové trauma se odbourává mnoho let. Může se zdravotnický personál lépe připravit na podobné události?

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit video
V roce 2013 jsem poprvé potratila a začala se kvůli tomu zajímat o to, kde hledat psychologickou pomoc. Kniha o potratech a ztrátě s názvem Čekala jsem miminko ale byla vlastně mojí odpovědí na otázku “co teď? Bylo pro mě těžké o tom v rámci rodiny a své komunity mluvit. Různé lidi kolem to zraňovalo a měla jsem pocit, že se někdy nemohu úplně otevřít. Pátrala jsem po podpůrných skupinách a terapiích. Jedna terapeutka mě provedla takovým imaginativním rozloučením s naším nenarozeným miminkem, což mi moc pomohlo. Pak jsem oslovila ženy kolem mě a už se valila taková sněhová koule, příběhů přibývalo. Setkala jsem se pak s Liliou Khousnoutdinovou, která vydání příběhové knihy podpořila. Křest měla v září 2014 a vyvolala velký ohlas i tím, že kromě příběhů potratů a ztráty otevírala i téma interrupcí. Spoustu žen svůj příběh potřebovalo prostě jenom říct bez hodnocení: žádné “ále, no a co, to je normální” nebo “budeš mít nebo máš další”. Ocenily prosté naslouchání, mlčení nebo otázku: co ti pomohlo?
Lucie Lebdušková

Osobní příběhy už mají víc prostoru

Nevím, zda je to jen můj dojem, ale knih i rozhovorů na to téma od té doby přibylo. Obecně se více hovoří o osobních příbězích.

Bohužel téma potratu a ztráty je pod trochu pod pokličkou. Dnes jsou ženy, které o tom otevřeně hovoří vlastně stále průkopnicemi. Lidé včetně zdravotníků ztrátu v prvním trimestru bagatelizují: ještě jste mladá, ještě bylo malý, ještě máte další děti. To neuznání ztráty a vazby na dané miminko je stále přítomné. To, že se dítě nenarodilo neznamená, že to není ztráta. Z příběhů v knize vyplývá silně i to, že je potřeba někam jít a s někým mluvit, aby se rodiny mohly po ztrátě uzdravit. 

Ztráta jako zdravotnický neúspěch a trauma

Katedra porodní asistence na univerzitě v Olomouci je příkldem místa, kde se o ztrátě a přístupu k ní hovoří. Ale z pohledu klasické medicíny je duševní a psychosociální rozměr medicíny dost upozaděn.

Tendence vidět komunikaci jako druhořadou a psychosociální rovinu jako marginální pavědu nezmizela. Ženy, které projdou ztrátou, si přitom pamatují z úst zdravotníků každé slovo. Ale zdravotníci jsou také jen lidé, takže záleží na jejich osobním přístupu ke smrti, na otevřenosti. Lékaři jsou vedeni k úspěchu, k překonávání nemocí. Smrt je vlastně neúspěchem, přináší pocity selhání. S tímto pak neumějí pracovat.

K frustraci u žen vedl nejčastěji pocit právě pocit nepochopení okolím, izolace, která začala třeba už ve zdravotnickém zařízení. Zatím jsem asi neslyšela od žen, co prošly ztrátou, žádný pozitivní příběh stran komunikace zdravotníků. Většina porodníků a sester zatím neví, jak se ženou jednat, kam ji nasměrovat, jak ji podpořit. Nejsou na to žádné metodiky. Lékaři a sestry si nikde nepřečtou instrukce typu “nenoste ženě papíry, zda souhlasí s kremací, chvíli po porodu mrtvorozeného dítěte”, “neodsouvejte ji bokem od ostatních žen v porodnici kamsi na samotku” nebo “nedávajte ji po porodu na oddělení s těhotnými ženami”. To jsou věci, co se reálně dějí.

Rozloučení s miminkem

Právě v porodnici bezprosředně po ztrátě nastávají zásadní momenty - důležitá je možnost se s miminkem alespoň rozloučit pohledem, dotekem, fotkou.

Rozhodně je na místě dát prostor a zeptat se: jak se chcete s miminkem rozloučit? Teď nebo za hodinu? Co byste potřebovali? Prostě vytvořit prostor pro komunikaci, nemáchat hned papíry a nechodit rychle pryč. Určitě v tomto může pomoci porodní asistentka, pokud má žena tu svou. Ta pak může se znalostí věci se zdravotníky komunikovat.

I ženy-gynekoložky, které ztrátu zažily, mluví o tom, jak jejich kolegové v tomto selhávají. Existují ale ostrůvky pozitivní deviace. A poptávka po citlivém jednání a informacích se zvyšuje, takže beznadějné to není.

Podpora v rámci rodiny

Když se ztráta nezpracuje, je to balvan pro celou rodinu, Který stále “tlačí”. Týká celého páru, obou rodičů a někdy i sourozenců a prarodičů.

Určitě je na škodu z procesu ztráty a komunikace o ní vydělovat otce. Muži to mají v práci s emocemi sice často složitější, ale když se setkám s těmi odvážnými, kteří pro ženu is obě samým chtějí být opravdu podporou, dokáže to vztah obrovsky posunout.
Pro celý proces je nutné vnímat sama sebe, mapovat si svoje pocity: potřebuji plakat, nebo přítomnost kamarádky? Potřebuji teď být sama? A potřeby srozumitelně komunikovat navenek. Překážkou mohou být i reakce okolí: mnohdy jsou v rodině např. starší ženy, které samy prošly ztrátou v tichosti a nemají nic zpracované, a proto je i jejich práh empatie a otevřenosti snížený. 

Truchlení: rok je minimum

V rychlé výkonnostní společnosti se truchlení nedává dost prostoru. Přitom ale nejde zkrátit. Je to proces psychologií dobře zmapovaný.

Základní truchlení trvá minimálně první rok po události, truchlící si prochází takovým kolem roku, kdy přicházejí různá výročí: samotné smrti, potenciálních narozenin, dušiček nebo Vánoc. I dřív se rok nosilo černé oblečení aspoň rok. Pomáhají i rituály. Pohřeb a svíčky mají svůj význam. Spoustu lidí je do pohřbu ve vakuu, v mlze, jakoby nevěřili, že se to stalo. Pohřbem dojde k jistému završení, uvědomění a nastává prostor pro truchlení. Díky těmto rituálům vlastně promítneme, otiskneme ztrátu do naší reality. Je třeba si dát čas. Každá žena a pár to má jinak, ale reprodukce není závod a myslím, že snažit se o další miminko hned po šestinedělí, je prostě brzo a že není dobré některé milníky přeskočit. 

PODCASTY

Celé téma si můžete poslechnout v podcastu spojujícím oba pohledy na věc a některé další zajímavosti. Snad vás naše nové propracovanější audio bude bavit!

Ztráta miminka- zkušenost jedné z vás:

Klára Svobodová

Autorka knihy Těhotnej Buddha a sarkastického blogu o mateřství Spocklidem.

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit video
Moje první těhotenství dopadlo špatně: ve 29. týdnu naše dcera Žofka zemřela a musela jsem ji mrtvou porodit. Tím, že to bylo moje první těhotenství, tak jsem něco podobného nečekala vůbec. Těhotenství má být přece hezké, nikdo s ním nechce spojovat smrt, a tak jsem podobné příběhy ani neznala.
Klára Svobodová

Nulová podpora ze strany porodnice

V nemocnici jsme bohužel v ty těžké chvíle neměli žádnou podporu. Sestřička mi ještě při kontrakcích vrazila papír, zda dceru pohřbíme my, či ta nemocnice. V tu chvíli jsem jí nedokázala odpovědět a vyřešit to.

Pak, když jsem byla v celkové narkóze, podepsal ten papír můj muž. V tom stavu podle mě moc nevěděl, co podepisuje, a nechal pohřeb na nemocnici. Když jsem se probudila z narkózy, pamatuji si, jak jsem přemýšlela, že tam ta dcera ještě někde v porodnici leží, chtěla jsem se s ní rozloučit. Odnesli ji v prostěradle někam pryč hned po porodu. Ani nevím, jestli bych to tehdy psychicky dala, ale žádnou takovou možnost jsem nedostala, bylo to rychle odbyté. Jenže pak nám rozloučení chybělo.

Pohřbili jsme si nakonec sami takovou sovičku z naší svatby, která tehdy reprezentovala naši dceru. Ten rituál pomohl. Jde to i zpětně, když se to nepodaří dobře vyřešit v porodnici. Ale možnost volby jsme tenkrát vlastně neměli, nebo měli ve chvíli, kdy pro ni nebyl prostor.

Truchlení

Vyrovnávání se se ztrátou bylo složité. Měla jsem ale naštěstí velkou podporu ve své rodině. Pro všechny to bylo nové a bolavé, ale podpora byla. Mimo rodinu jsem už vnímala, že to lidi nechtějí moc probírat. Možná se i báli, abych to otevíráním tématu neměla ještě těžší. Nebo chránili sebe.

Zjistila jsem pak od žen v okolí, že mnohé také potratily, většinou dřív, v 8. nebo 9. týdnu, ale nikdy o tom nemluvily. Myslím, že tohle odsouvání souvisí celkově se vztahem západních lidí ke smrti. Je to taková definitiva, která nám tvrdě ukazuje, že sami ještě žijeme a máme si život zařídit jak nejlíp umíme. Smrt je nám proto nepříjemná a je “ošklivá”. Sama mám s pohřby v dětství spojený hlavně smutek, zmatek a nepříjemné pocity. Třeba že se na pohřbu ani nesmím usmát na své příbuzné. Myslím, že rituál jako pohřeb by neměl ty pocity ještě zhoršovat, měl by naopak pomoci se s nimi srovnat a jít dál.

Jinak a lépe. Jak?

Vím, že existují třeba pohřební průvodci, co řeší i pohřby miminek, ti nabízejí už i možnost být s umírajícími dětmi v nemocnici a komunikovat se zdravotníky.

Ale u těhotenství nastává smrt většinou nečekaně a jde spíš rychlý šok, krvácení, přejezd do porodnice. Rodiče jsou v šoku a nereagují normálně, spoustu věcí jim nedochází. V tu chvílí má být profesionálně připravený zdravotník: ptát se, vědět, jak jednat. Určitě by bývala nápomocná porodní asistentka, kdybychom měli svou vlastní. Ta by nás podpořila a komunikovala za nás.

Málo času i kompetencí

Mluví se o nedostatku času a nedostatečné kompetenci zdravotníků, kterým u takových situací chybí metodiky, školení i jakýsi debrief. Dnes už existuje i linka podpory při perinatální ztrátě, kterou zřizuje UNIPA. Ta slouží právě i odborníkům a zdravotníkům, pro které je setkání se ztrátou také těžké.

Porod má přece dopadnout tak, že maminka drží zdravé děťátko a když je to jinak, je to složité. Nechceme to svalovat na přetížené zdravotníky, je to věc přístupu celé společnosti. Situace se zvýšeným povědomím veřejnosti sice zlepšuje, ale zážitky záleží na konkrétních lidech, na konkrétní směně v dané porodnici. Ani se nedá říct, že by nějaké pracoviště bylo plošně dobré a všichni tam byli proškolení a kompetentní.

Kam tedy pro pomoc? Rozhodně pomůže rodina, partner, terapie. Prostě mluvení a naslouchání. Existují také podpůrné skupiny a linky. Třeba Dítě v srdci je facebooková skupina, která sdružuje ženy, které ztrátou prošly. Mně by v tu chvíli sdílení tudy asi nepomohlo, jsem velký introvert a vyhovovalo mi se soustředit na sebe a partnera.

Praktikálie: na oddělení pohromadě s těhotnými a malá podpora systému

Po ztrátě miminka v pozdějších týdnech těhotenství se řeší i zástava laktace. Chodila jsem s obinadlem kolem prsou, připadala jsem si jak Mulan a brala jsem i nějaké léky. V tu chvíli mi to tak nevadilo, měla jsem jiné vážné zdravotní komplikace, kolabovaly mi játra, měla jsem vysoký tlak. Ostatně těhotenství skončilo v důsledku preeklampsie.

Co byl ale nevítaný šok bylo moje umístění na oddělení rizikového těhotenství. Přišla jsem tam bez břicha a bez dítěte. Kolem mě byly těhotné ženy, kterým třeba jen dávali magnesium, aby neporodily předčasně. Těšily se na miminka a bavily se o tom.

Radili mi nebýt sama, chodit s ostatními na jídlo. V tu chvíli jsem nedokázala říct, že to dva dny po porodu mrtvé dcery nedávám. Až moje máma zasáhla a přinesla mi jídlo do pokoje. 

Byly ale i další, finanční komplikace: otěhotněla jsem hned po škole, byla jsem na pracovním úřadě a měla dostat rodičovskou. Na to ale nedošlo a byl velký tlak na to, abych hned začala pracovat. Hledat si práci a nový kolektiv - na to jsem tehdy neměla. Nějaké šestinedělí a “rodičovská” či jiná sociální podpora v by určitě pomohla.

Šťastné konce

Záhy jsme otěhotněli podruhé, měla jsem ale opět preeklampsii a těhotenství bylo ukončeno ještě dřív než s první dcerou. Naštěstí ale dcera přežila. Má sice sluchovou vadu a kochleární implantát, ale je živá a úžasná. 

No a poslední těhotenství, tam jsem si dala na čas, aby se moje tělo vzpamatovalo, a porodila jsem v termínu hezky doma.

Ztráta první dcery rozhodně pomohla k uzdravení vztahu mě a mojí mámy. Utužilo to taky vztah s mým mužem, který před naším traumatem neutíkal. Vážím si ho za to a vím z okolí, že to není standard. U příbuzenských vztahů ta zkušenost pomohla osekat “vatu” a obecně se zlepšily. Určitě to nějak souvisí s úctou k životu, protože nikdy nemůžeme vědět, co nás čeká a jak dlouho budeme pospolu. Pomáhá mi to i při rodičovství: když rozlijí mléko po celé kuchyni, já se nezblázním, protože jsou tady a žijí.

Přinášíme vám osobní svědectví i odborné pohledy, které jsou nejen informativní a obohacující, ale taky podpůrné. Protože je fajn si někdy připomenout, že v tom nejsme samy. 

REPRODUKTOR

Témata dalších rozhovorů

Endometrióza

Diagnostika, možnosti léčby na míru a prevence
MUDr. Jan Kümmel a Misha Lebeda

IVF a asistovaná reprodukce

Inseminace, IVF, stimulace cyklu.
MUDr. Štěpán Machač a Ivana Bojtošová.

Hysterektomie

Život bez dělohy, operace a následná léčba
MUDr. Karel Fousek a Eva Skalická

Ztráta miminka

Samovolný potrat, interrupce
PhDr. Lucie Lebdušková a Klára Svobodová

Porodnické násilí

Neinformování, nerespektování přání, vyhrožování
Anna Štefanidesová a Anna Neumanová

První menstruace, menarché

První návštěva u gynekologa
Kamila Němečková a Barbora Chvátalová
březen 2024

Porody doma a porodní centra

Porodní domy, porodní asistenky a domác porody
MUDr. Ondřej Šimetka a Andrea Němcová
duben 2024

Antikoncepce

Nehormonální a hormonální antikoncepce, STM
MUDr. Ludmila Lázníčková a Adéla Kazdová
květen 2024