Bohužel téma potratu a ztráty je pod trochu pod pokličkou. Dnes jsou ženy, které o tom otevřeně hovoří vlastně stále průkopnicemi. Lidé včetně zdravotníků ztrátu v prvním trimestru bagatelizují: ještě jste mladá, ještě bylo malý, ještě máte další děti. To neuznání ztráty a vazby na dané miminko je stále přítomné. To, že se dítě nenarodilo neznamená, že to není ztráta. Z příběhů v knize vyplývá silně i to, že je potřeba někam jít a s někým mluvit, aby se rodiny mohly po ztrátě uzdravit. 

Tendence vidět komunikaci jako druhořadou a psychosociální rovinu jako marginální pavědu nezmizela. Ženy, které projdou ztrátou, si přitom pamatují z úst zdravotníků každé slovo. Ale zdravotníci jsou také jen lidé, takže záleží na jejich osobním přístupu ke smrti, na otevřenosti. Lékaři jsou vedeni k úspěchu, k překonávání nemocí. Smrt je vlastně neúspěchem, přináší pocity selhání. S tímto pak neumějí pracovat.

K frustraci u žen vedl nejčastěji pocit právě pocit nepochopení okolím, izolace, která začala třeba už ve zdravotnickém zařízení. Zatím jsem asi neslyšela od žen, co prošly ztrátou, žádný pozitivní příběh stran komunikace zdravotníků. Většina porodníků a sester zatím neví, jak se ženou jednat, kam ji nasměrovat, jak ji podpořit. Nejsou na to žádné metodiky. Lékaři a sestry si nikde nepřečtou instrukce typu “nenoste ženě papíry, zda souhlasí s kremací, chvíli po porodu mrtvorozeného dítěte”, “neodsouvejte ji bokem od ostatních žen v porodnici kamsi na samotku” nebo “nedávajte ji po porodu na oddělení s těhotnými ženami”. To jsou věci, co se reálně dějí.

Rozhodně je na místě dát prostor a zeptat se: jak se chcete s miminkem rozloučit? Teď nebo za hodinu? Co byste potřebovali? Prostě vytvořit prostor pro komunikaci, nemáchat hned papíry a nechodit rychle pryč. Určitě v tomto může pomoci porodní asistentka, pokud má žena tu svou. Ta pak může se znalostí věci se zdravotníky komunikovat.

I ženy-gynekoložky, které ztrátu zažily, mluví o tom, jak jejich kolegové v tomto selhávají. Existují ale ostrůvky pozitivní deviace. A poptávka po citlivém jednání a informacích se zvyšuje, takže beznadějné to není.

Určitě je na škodu z procesu ztráty a komunikace o ní vydělovat otce. Muži to mají v práci s emocemi sice často složitější, ale když se setkám s těmi odvážnými, kteří pro ženu is obě samým chtějí být opravdu podporou, dokáže to vztah obrovsky posunout.
Pro celý proces je nutné vnímat sama sebe, mapovat si svoje pocity: potřebuji plakat, nebo přítomnost kamarádky? Potřebuji teď být sama? A potřeby srozumitelně komunikovat navenek. Překážkou mohou být i reakce okolí: mnohdy jsou v rodině např. starší ženy, které samy prošly ztrátou v tichosti a nemají nic zpracované, a proto je i jejich práh empatie a otevřenosti snížený. 

Základní truchlení trvá minimálně první rok po události, truchlící si prochází takovým kolem roku, kdy přicházejí různá výročí: samotné smrti, potenciálních narozenin, dušiček nebo Vánoc. I dřív se rok nosilo černé oblečení aspoň rok. Pomáhají i rituály. Pohřeb a svíčky mají svůj význam. Spoustu lidí je do pohřbu ve vakuu, v mlze, jakoby nevěřili, že se to stalo. Pohřbem dojde k jistému završení, uvědomění a nastává prostor pro truchlení. Díky těmto rituálům vlastně promítneme, otiskneme ztrátu do naší reality. Je třeba si dát čas. Každá žena a pár to má jinak, ale reprodukce není závod a myslím, že snažit se o další miminko hned po šestinedělí, je prostě brzo a že není dobré některé milníky přeskočit. 

Pak, když jsem byla v celkové narkóze, podepsal ten papír můj muž. V tom stavu podle mě moc nevěděl, co podepisuje, a nechal pohřeb na nemocnici. Když jsem se probudila z narkózy, pamatuji si, jak jsem přemýšlela, že tam ta dcera ještě někde v porodnici leží, chtěla jsem se s ní rozloučit. Odnesli ji v prostěradle někam pryč hned po porodu. Ani nevím, jestli bych to tehdy psychicky dala, ale žádnou takovou možnost jsem nedostala, bylo to rychle odbyté. Jenže pak nám rozloučení chybělo.

Pohřbili jsme si nakonec sami takovou sovičku z naší svatby, která tehdy reprezentovala naši dceru. Ten rituál pomohl. Jde to i zpětně, když se to nepodaří dobře vyřešit v porodnici. Ale možnost volby jsme tenkrát vlastně neměli, nebo měli ve chvíli, kdy pro ni nebyl prostor.

Zjistila jsem pak od žen v okolí, že mnohé také potratily, většinou dřív, v 8. nebo 9. týdnu, ale nikdy o tom nemluvily. Myslím, že tohle odsouvání souvisí celkově se vztahem západních lidí ke smrti. Je to taková definitiva, která nám tvrdě ukazuje, že sami ještě žijeme a máme si život zařídit jak nejlíp umíme. Smrt je nám proto nepříjemná a je “ošklivá”. Sama mám s pohřby v dětství spojený hlavně smutek, zmatek a nepříjemné pocity. Třeba že se na pohřbu ani nesmím usmát na své příbuzné. Myslím, že rituál jako pohřeb by neměl ty pocity ještě zhoršovat, měl by naopak pomoci se s nimi srovnat a jít dál.

Ale u těhotenství nastává smrt většinou nečekaně a jde spíš rychlý šok, krvácení, přejezd do porodnice. Rodiče jsou v šoku a nereagují normálně, spoustu věcí jim nedochází. V tu chvílí má být profesionálně připravený zdravotník: ptát se, vědět, jak jednat. Určitě by bývala nápomocná porodní asistentka, kdybychom měli svou vlastní. Ta by nás podpořila a komunikovala za nás.

Porod má přece dopadnout tak, že maminka drží zdravé děťátko a když je to jinak, je to složité. Nechceme to svalovat na přetížené zdravotníky, je to věc přístupu celé společnosti. Situace se zvýšeným povědomím veřejnosti sice zlepšuje, ale zážitky záleží na konkrétních lidech, na konkrétní směně v dané porodnici. Ani se nedá říct, že by nějaké pracoviště bylo plošně dobré a všichni tam byli proškolení a kompetentní.

Kam tedy pro pomoc? Rozhodně pomůže rodina, partner, terapie. Prostě mluvení a naslouchání. Existují také podpůrné skupiny a linky. Třeba Dítě v srdci je facebooková skupina, která sdružuje ženy, které ztrátou prošly. Mně by v tu chvíli sdílení tudy asi nepomohlo, jsem velký introvert a vyhovovalo mi se soustředit na sebe a partnera.

Co byl ale nevítaný šok bylo moje umístění na oddělení rizikového těhotenství. Přišla jsem tam bez břicha a bez dítěte. Kolem mě byly těhotné ženy, kterým třeba jen dávali magnesium, aby neporodily předčasně. Těšily se na miminka a bavily se o tom.

Radili mi nebýt sama, chodit s ostatními na jídlo. V tu chvíli jsem nedokázala říct, že to dva dny po porodu mrtvé dcery nedávám. Až moje máma zasáhla a přinesla mi jídlo do pokoje. 

Byly ale i další, finanční komplikace: otěhotněla jsem hned po škole, byla jsem na pracovním úřadě a měla dostat rodičovskou. Na to ale nedošlo a byl velký tlak na to, abych hned začala pracovat. Hledat si práci a nový kolektiv - na to jsem tehdy neměla. Nějaké šestinedělí a “rodičovská” či jiná sociální podpora v by určitě pomohla.

No a poslední těhotenství, tam jsem si dala na čas, aby se moje tělo vzpamatovalo, a porodila jsem v termínu hezky doma.

Ztráta první dcery rozhodně pomohla k uzdravení vztahu mě a mojí mámy. Utužilo to taky vztah s mým mužem, který před naším traumatem neutíkal. Vážím si ho za to a vím z okolí, že to není standard. U příbuzenských vztahů ta zkušenost pomohla osekat “vatu” a obecně se zlepšily. Určitě to nějak souvisí s úctou k životu, protože nikdy nemůžeme vědět, co nás čeká a jak dlouho budeme pospolu. Pomáhá mi to i při rodičovství: když rozlijí mléko po celé kuchyni, já se nezblázním, protože jsou tady a žijí.