Když jsem vedla individuální rozhovory se senátory a senátorkami, většinou jsem neslyšela relevantní a pravdivé protiargumenty. Velká část hovoru znamenala očišťování dohody a vysvětlování, že jde hlavně o tři klíčové změny, co by měla přinést:

• Odteď napořád budeme zvyšovat kapacity pro řešení sexuálního a domácího vztahového násilí.
• Navýšíme kapacity pro pomoc lidem, kteří chtějí zvládat vztek, agresi a umět se seberegulovat. Nyní již nějaké kapacity v Česku máme, ale jen omezené a víme, že až 22 % lidí by mělo o podobnou podporu zájem.
• Zaměříme se na prevenci násilí, na vzdělávání o násilí v blízkých vztazích. Velká část lidí se dnes nedozví nic o tom, jak řešit násilí v blízkých vztazích. Nemají, kde pomoc vyhledat a nevědí, že můžou. A to se dá změnit. 

S těmito pilíři Istanbulské dohody většina lidí souhlasí, ale dezinformace zatím bohužel převážily i v senátu. Posttotalitní kultura, která u nás stále přítomná je, neobsahovala výchovu k respektu k lidskoprávním tématům, citlivosti k příběhům druhých. Proto lidi nyní tato témata hodnotí primárně na základě vlastních zkušeností, nenaplněných potřeb nebo traumat. Proto může nepodpora podobných opatření pramenit z neochoty představit si osud někoho jiného, vnímat realitu ostatních lidí.

U některých témat je to dodnes vidět velice silně. Například u zákazu ústavní péče pro ty nejmenší děti, který se podařilo prosadit až po téměř třicetiletém boji a který začne platit od příštího roku. Absolvovala jsem během let velké množství až nedůstojných a ponižujících debat, které se neodrážely od žádných faktů či výzkumů. Díky vědě i běžné citlivosti přitom víme, že blízký kontakt a předvídatelnost jsou zásadní podmínky pro zdravý a bezpečný vývoj dítěte.

Zákazu nakonec pomohli umělci, sami pěstouni, demonstrující občané. Kraje po zákazu akcelerovaly snahy nacházet pěstounské rodiny. Máme v Česku hodně lidi ochotných pomáhat a bavíme se asi o 128 malých dětech do tří let, které ročně potřebují náhradní rodiny. To není tolik, jen stačí jim dopřát pozornost a dát tématu prioritu.

Některá témata prioritu přirozeně mají, protože jejich zastánci mají sílu se ozvat a být slyšet. Práva dětí byla ale dlouho opomíjena právě proto, že ten hlas nemají. Nedostatek pozornosti má i péče. Dodnes systém rodičům ani dětem nenabízí dostatečnou pomoc. Pamatuji si z dětství kamaráda, který chodil s modřinami, protože jeho máma byla na něj a jeho sourozence sama. Navíc neměla dost peněz. Ventilovala pak přetlak a vztek skrze násilí. Neznamená to ale, že takový člověk je od základu špatný, jen potřebuje podpořit, mít se kam obrátit. 

Z příběhů lidí víme, že společným jmenovatelem jejich těžkých osudů bývá nestabilní dětství, chudoba, násilné vztahy v rodině, represe systému. Pokud bychom tedy investovali do dobrého začátku, obrovsky se nám to jako společnosti vrátí.

A úplně na začátku životní dráhy je samozřejmě těhotenství a porod. A na porodu skutečně záleží. I proto se říká, že, jak se ve společnosti rodí, taková je. V Česku má porodnictví řadu přetrvávajících problémů, včetně porodnického násilí, které zase znovu souvisí s nedostatečným respektem k individualitě, svobodné volbě. Změna se děje, ale je velice postupná.

Ženy stále narážejí na celou řadu bariér v tom, aby žily svůj život tak, jak chtějí a byly skutečně tím, kým být chtějí. Stojí před nimi hierarchické myšlení, patriarchální vzorce i rolová očekávání. Nutné je pochopení, že eliminace těchto bariér vedou k většímu wellbeingu ve společnosti jako celku i k ekonomickým benefitům, kdy například ženy, kterým je umožněno pracovat a pečovat o děti, neohrožuje chudoba ve stáří a přinášejí do systému více prostředků z daní. Penalizace mateřství je bohužel v Česku značná, i proto je časté, že ženy začínají vnímat nerovnoprávnost, až když se stanou matkami.

Na mnoha místech Česka skutečně ženy ještě rovná práva nežijí. Žila jsem pár let na vesnici, když byly mé děti malé. Tam bylo vidět, že je stále normální, když se muž vrací večer po práci, žena může pracovat maximálně tří hodin, má-li už děti ve školkovém věku, a pak trávit čas s nimi a vařit večeři. Může jim vyhovovat, ale často jde o zvyk a o to, že není viditelná žádná jiná alternativa: nejsou dětské skupiny, muži nechodí na rodičovskou atd.

Hrozně bych si přála, aby ten vzkaz zněl: jsi dobrá/dobrý, už protože seš, budeme tě respektovat a podporovat v tom, kdo jsi a co chceš.

Na Islandu třeba tvořili novou strategii vzdělávání participativně učitelé s rodiči i dětmi. Heslem strategie bylo “dreams can come true” čili “sny se plní”. Na islandských školách zněl vzkaz asi takto: “vítejte a pokud máte nějaké sny, my vás podpoříme v jejich dosažení.”

Pokud jsou lidi vychovaní v takovém prostředí, umí pak lépe spolupracovat, neshazovat ostatní, věřit sobě i druhým. Přesně to potřebujeme v naší kultuře nechat vyrůst. A stát v tom může hrát podstatnou roli. Sama jej vnímám jako živou entitu, je složený z lidí, politiků a úředníků, ti také potřebují informace, pozornost, potřebují dostat víc svobody i sebevědomí.